Myslím si, že každý pes by měl chodit na cvičák. Je jedno, jestli poslouchá nebo ne, ale jenom to setkání s ohromnou smečkou psů je velký zážitek a zkušenost. A jak pro nás, tak pro Dý to zkušenost rozhodně byla.
Dý a první lekce
Nasadit obojek a vodítko, naplnit pamlskovník, vzít další tři balení pamlsků a vyrážíme na cvičák. Takto probíhalo naše ráno, před odjezdem do Ondřejova na cvičák. Když jsme vystoupily z auta, tak jsme šly ještě asi pět minut pěšky. Naštěstí se vykakala po cestě, protože není úplně příjemné, když vám pes hodí bobek v půlce cvičáku a vy zrovna cvičíte nějaký povel.
Když jsme přišly na místo, mohla se zbláznit. Ještě nikdy neviděla tolik psů najednou. Takové místo je pro psa, který jednou za čas vidí nějakou kamarádku, úplný ráj. Odbila desátá hodina dopoledne a začalo se trénovat. Bylo tam asi 20-30 psů, kteří byli rozděleni do třech skupin podle věku.
Počáteční hodiny jsou hlavně o tom, aby si pes všímal jenom vás a ne ostatních psů a lidí. Tato povinnost se dá cvičit několika způsoby. První lekci jsme se zabývali přivoláním. Dva páníčci pustili vodítko v houfu psů, utekli o pár metrů a začali přivolávat svého psa. Cílem bylo, aby pes ignoroval okolní psy a běžel za páníčkem. Což se nám s tím zlobidlem skoro jediným nepovedlo.
Další způsob byl, že jsme udělali dvě řady naproti sobě. Na jednom konci řady stál páníček a na druhém konci pes. Cílem bylo, aby pes přiběhl k páníčkovi, aniž by se zastavil u jakéhokoliv psa. No a co jsme si z první lekce vzali? Dozvěděli jsme se například, že postroj na cvičák nepatří a naopak krátké vodítko ano, že potřebujeme hračku nebo že psa nemůžeme ráno před cvičákem krmit.
Druhá lekce
V druhé lekci jsme se zaměřili na pozornost a oční kontakt. Tentokrát jsme měli cvičák už od devíti. Začali jsme tím, že jsme se postavili do kroužku a začali jsme navazovat oční kontakt se psem. Za každé kouknutí z očí do očí byl pamlsek.
Jako minule jsme také trénovali přivolání. Trenérka podržela psa a páníček běžel pár metrů pryč. Trenérka psa pustila a pes musel přiběhnout k páníčkovi, aniž by se zastavil u jakéhokoliv psa.
Na konci jsme měli takovou “volnou zábavu”. Mohli jsme si trénovat co chceme, takže jsem využila překážek. Nejdříve jsem s ní běhala po kladině. To jí moc nešlo, ale nakonec jsme to zvládli. Dále jsem využila překážku, kterou musela přeskočit. Jako poslední jsme běhali tunelem. Běhání tunelem jsem měla já i Dý nejradši, takže jsme si to pořádně užili.
