Základní vlastnosti

Země původu	Mexico
Název v zemi vzniku	Chi Hua Hua
Klasifikace dle FCI	IX. Společenská plemena
Sekce	VI. Chihuahueno
Využití	Společenský pes
Zkoušky	Čivava nedělá pracovní zkoušky
Velikost – ideální kohoutková výška	16 – 23 cm
Hmotnost	1 – 3 kg, ideální váha je mezi 1,5 – 2,5 kg
Osrstění	U tohoto plemena existují dvě variety srsti. Krátkosrstá varieta: Srst je krátká, na celém těle dobře přiléhá. Je-li vybavena podsadou, je srst poněkud delší; Volnější, řidší srst na hrdle a na břiše je přípustná; srst je poněkud delší na hrdle a na ocase, krátká v obličeji a na uších. Je lesklá a měkká na omak. Bezsrstí psi jsou nepřípustní. Dlouhosrstá varieta: Srst by měla být jemná a hedvábná, rovná nebo lehce zvlněná; nepříliš hustá posada je žádoucí. Srst je delší a tvoří praporce na uších, na krku, na zadní straně hrudních a pánevních končetin, na tlapách a na ocasu. Psi s dlouhou a načechranou srstí jsou nepřípustní.
Zbarvení srsti	Všechny barvy ve všech možných odstínech a kombinacích jsou přípustné, mimo merle barev.
Celkový dojem	Tento pes má kompaktní stavbu těla. Velmi podstatný význam má jablíčkovitý tvar hlavy a jeho středně dlouhý ocas, který nese vysoko vztyčený, buď je nesen zatočený v půlkruhu se špičkou směřující proti bedrům nebo ohnutý.
Povaha	Je mrštný, temperamentní, zvědavý, pozorný a čilý, svému pánu věrně oddaný a velmi odvážný.

Charakter a chování

Přes svou trpasličí velikost je čivava velmi odvážný a ostražitý. Je to inteligentní psík s roztomilým a přátelským chováním. K celé rodině je velmi přítulný a k jednotlivým členům silně přilne. K ostatním psům se chová dobře, ale je odvážný a nezalekne se ani větších psů, přednost však dává společnosti jedinců svého plemene. Soužití s jinými domácími zvířaty bývá bez problémů, čivava se s nimi ochotně a rád přátelí.

I když je nejmenší ze všech psů, není to žádná hračka pro děti. Tento psík je velmi hravý a má rád děti, ale hodí se spíše k dětem odrostlejším, které chápou, jak se k němu mají chovat a při hře mu neublíží.

Tento pes, stejně jako každý jiný, by měl být vychováván k poslušnosti. Velmi dobře se učí, je zvědavý a sebevědomý. Jeho výchova však musí být důsledná, protože agresivní a nevychovaný čivava není dobrou ozdobou svého pána.

Čivava je spokojený i v malém bytě, jeho nároky na prostor jsou velmi malé. Jeho pelíšek by měl být umístěn tak, aby z něj psík měl co nejblíže k pánovi a ostatním členům rodiny. Tento pes by neměl být uzavírán v jiné místnosti, než se nachází jeho lidská rodina, protože je na všech jejích členech velmi závislý.

Čivava nemá velké nároky na pohyb. Protože je malý, má dost pohybu doma. Stačí mu jedna procházka denně a lze ho přivyknout i na kočičí klozet. K cizím osobám je čivava nedůvěřivá a svého pána dobře hlídá. Každou návštěvu vám velmi hlasitě ohlásí. Pro svou trpasličí velikost však nemůže být považován za skutečného hlídacího psa.

Chov těchto psíků bývá značně problematický, což by si měl uvědomit každý chovatel ještě předtím, než nechá svou fenku nakrýt. Ve vrhu bývají obvykle asi 2 nebo 3 štěňata, která se ovšem rodí poměrně velká, a proto často přicházejí na svět císařským řezem. Dalším problémem bývá neuzavřená fontanela, která se v dospělosti u většiny psů uzavře, u štěňat však může vést k předporodním poraněním, což může mít za následek tzv. vodnatelnost hlavy.

Každý, kdo má zájem o pořízení čivavy si musí uvědomit, že je to pes, jako každý jiný, který má své potřeby, a ne hračka.

Čivava – původ

Tento název plemene je odvozen od stejnojmenného názvu mexické provincie Chihuahua. Teorií ohledně vzniku Čivavy je spousta. Nejpravděpodobněji to je pes indiánů žijících na mexickém území, kteří je chovali z náboženských důvodů. Věřilo se, že psíci představovali průvodce zemřelých, a proto byli při pohřebních obřadech rituálně usmrcování a spolu se svým pánem pohřbíváni. Díky tomuto rituálu zůstalo toto plemeno zachováno po staletí, a protože bylo pohřbíváno s indiány, archeologové zjistili, že tento pes tady musel být již v letech mezi 1300 až 500 před našim letopočtem. Čivava je pravděpodobně potomkem psů zvaných Tečiči – Techichi. Tito psi byli prý větší a zavalitější a vzhledem se podobali spíše Mexickému naháčovi.

Po pádu Aztécké říše tito psíci dále po staletí žili u místních indiánských kmenů. V 19. století mexičtí indiáni prodávali své psy turistům, kteří tuto oblast navštívili. Takto se Čivava dostala do USA a do Evropy, kde zaujala některé chovatele a vytvořil se moderní standard, který byl organizaci FCI uznán v roce 1942.

Za původní variantu jedna teorie považuje krátkosrstou čivavu. K vyšlechtění dlouhosrsté varianty byli údajně použiti papilloni a trpasličí špicové. Na přikřížení těchto dvou plemen ukazují typy, které se i dnes stále ještě vyskytují ve vrzích čivav. Jiní chovatelé jsou toho názoru, že již na přelomu tohoto století přišli dlouhosrstí psi z Mexika do USA. Poukazují na psa Caranza, což byl červený dlouhosrstý pes, kterého z Mexika do USA přivezl pan Owen Wister. Caranza je považován za jednoho z nejdůležitějších zakladatelů chovu čivav v USA. A jak tedy byla podle nich vyšlechtěna krátkosrstá varianta? Údajně přikřížením Manchesterského toy teriéra ke krátkosrstým odchovům, které se vyskytovaly ve vrzích dlouhosrstých čivav. Ve své podstatě není spor o to, zda původní čivava byla krátko nebo dlouhosrstá, důležitý. Primitivní plemena jsou v horkém klimatu zpravidla krátkosrstá, ve vyšších oblastech s velkými výkyvy teplot jsou často plně osrstěná. Můžeme proto vyslovit domněnku, že u trpasličího aztéckého psa se vyskytovaly podle oblastí oba typy osrstění.

Další informace

Čím krmit štěně čivavy? Podívejte se na www.bafoo.cz

Tipy a rady, zajímavosti o psech a články o našich bafanech najdete na našem blogu.

Další informace o plemeni čivava najdete na Wikipedii.