Země původu | Německo |
Název v zemi vzniku | Dachshund, Dackel, Teckel |
Klasifikace dle FCI | IV. Jezevčíci |
Sekce | I. Jezevčíci |
Využití | Lovecký pes, společenský pes |
Zkoušky | Jezevčík dlouhosrstý dělá zkoušku z výkonu |
Velikost – ideální kohoutková výška |
Standardní – hladkosrstý, dlouhosrstý, drsnosrstý Pes: obvod hrudníku nad 37 cm do 47 cm Fena: obvod hrudníku nad 35 cm do 45 cm Trpasličí – hladkosrstý, dlouhosrstý, drsnosrstý Pes: obvod hrudníku nad 32 cm do 37 cm Fena: obvod hrudníku nad 30 cm do 35 cm Králičí – hladkosrstý, dlouhosrstý, drsnosrstý Pes: obvod hrudníku nad 27 cm do 32 cm Fena: obvod hrudníku nad 25 cm do 30 cm |
Hmotnost |
Standardní – 7-9 kg Trpasličí – 5-7 kg Králičí – 4 kg |
Osrstění | Rovná, lesklá srst opatřená podsadou, na trupu přiléhající, prodlužuje se pod krkem a na spodní straně těla, přesahuje slecha, na zadní straně běhů vykazuje zřetelně delší osrstění (praporce), své největší délky dosahuje na spodní straně prutu a tvoří tam úplnou vlajku. |
Zbarvení srsti |
a) Jednobarevní: Červená. Černá příměs je povolena. Je však třeba dávat přednost čisté, tmavě červené barvě. Malý bílý znak (do 3 cm v průměru) je povolen pouze na hrudi. Nos, drápy a polštářky černé; červenohnědá není žádoucí. b) Dvoubarevní: Sytá černá nebo hnědá, vždy s tříslovými znaky/pálením (čím tmavší tím lepší a co možná nejčistší) c) Barevná modifikace skvrnitá (Merle): Základní zbarvení je vždy tmavé (černé nebo hnědé). Výjimka: červení skvrnití (červení s tmavými skvrnami). Žádoucí jsou nepravidelné šedé nebo také béžové skvrny (nežádoucí jsou velké skvrny). Nemá převažovat ani tmavá ani světlá barva. Pro nos, drápy a polštářky tlap platí výše uvedené pod body a) + b). d) Barevná modifikace žíhaná: Barva žíhaného jezevčíka je červená s tmavým žíháním. Nos, drápy a polštářky tlap jsou černé. Všechny ostatní barvy a barevné modifikace, které nebyly jmenovány, jsou diskvalifikující. Slabá pigmentace je velmi nežádoucí. |
Celkový dojem | Nízká, krátkonohá, protáhlá ale kompaktní postava, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. |
Povaha |
Přátelské povahy, ani bázlivý, ani agresivní, má vyrovnaný temperament. Náruživý, vytrvalý a hbitý lovecký pes s jemným nosem.
|
Charakteristika
O jezevčících se říká, že jsou paličatí, mazaní, těžko cvičitelní. Není to ale úplně pravda. Je nutné si uvědomit, že byl léta chován pro práci, při které se musel „rozhodovat“ samostatně. Proto má v některých situacích „pocit“, že je dokáže vyřešit lépe než pán velí. V přítomnosti cizích lidí se chovají rezervovaně a většinou je ignorují.
Jezevčík dlouhosrstý je k cizím lidem přátelštější než ostatní typy. S ostatními psy mohou nastat problémy, když se jezevčíci projeví jako odvážlivci, kteří si troufají na větší psy, než jsou sami. Vzhledem k tomu, že je tvrdohlavý, sebejistý a samostatný pes, jeho výchova musí být důsledná. Navíc málokterý majitel věnuje výcviku poslušnosti jezevčíka tolik času, jako např. majitelé služebním plemenům nebo velkých loveckých plemen, např. ohařů. I zkušební řády pro malá plemena jsou, co se týče poslušnosti, poměrně benevolentní a výše staví lovecký pud jezevčíka.
Milují děti jako každé jiné plemeno, ale nenechají si od nich nic líbit. Jezevčík dlouhosrstý není flegmatik, takže pokud jej malé dítě šťouchá do uší, očí, dráždí klackem, jezevčík se velice rychle naučí děti také nesnášet a může být na ně až alergický.
Jezevčík dlouhosrstý může být jak v městském bytě, tak i na venkově. Dlouhá páteř jezevčíků by neměla být zatěžována chozením ze schodů. Jezevčík dlouhosrstý je odvážný a ostražitý pes, který každého nevítaného hosta ohlásí výrazným a hlasitým štěkáním.
Standard hovoří o jezevčíkovi jako o: „malém loveckém psu pro práci na povrchu i pod zemí“. Kromě norování je tak nejčastější použití jezevčíka při naháňkách a dohledávkách. Při naháňkách na divočáky má jezevčík dlouhosrstý tu výhodu, že jej prase nepovažuje za hrozbu a proto před ním neutíká, ale pomalu ustupuje. Ani vysoká před ním neprchá daleko.
Správný jezevčík v leči dává přednost nahánění divočáka před srnčí zvěří a na stopách vytrvale hlásí i když zvěř nevidí. Pouze takový pes, který navíc prokáže nebojácnost při střetnutí se živou i zhaslou černou zvěří může získat na honičských zkouškách ceněný titul „Diviačiar“. Jezevčíci se výborně osvědčují i při dohledávkách. Po barvě vzhledem k velikosti nepostupují příliš rychle a ani poraněná zvěř před nimi neodchází daleko.
Výcvik jezevčíka na pobarvené stopě nebývá problém, stačí mu dát na konec stopy něco lákavého (může to být kus srnčí deky, nebo živý králík či kočka v bedně) a velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme. Norovat je možné podle zákona pouze bezkontaktně – za zarážkou. Takový nácvik bohužel jezevčíka nepřipraví na norování v přírodních norách, proto mohu jen doporučit pouštět jezevčíka nejprve do umělých nor v přírodě nebo do nor dobře přístupných, kde je možná případná rychlá pomoc. Je také dost jezevčíků, kteří mají složeny podzimní či všestranné zkoušky.
Přestože je možné naučit jezevčíka aportovat (některé to dokonce velmi baví), není jeho tělesná stavba pro tyto úkony uzpůsobena a nošením těžké zvěře trpí krční páteř. Jezevčík by tak na honě rozhodně neměl suplovat slídiče, retrívry nebo ohaře.
Jezevčík dlouhosrstý se nejvíce hodí do města, protože jeho lovecké pudy a především ostrost vůči ostatním psům a domácím zvířatům bývá nižší než u druhých dvou variant. U myslivce se nejlépe uplatní jako spolehlivý a rozvážný barvář, který navíc dobře a ochotně slídí a nemá problémy s hlasitostí na stopě. Jezevčík dlouhosrstý je ze všech typů jezevčíků nejméně ostrý. Dlouhosrstí jezevčíci jsou ze všech tří typů nejméně ostří avšak poměrně snadno cvičitelní. Vynikají také nejlepším čichem, proto se výborně hodí nejen jako barváři, ale např. i k hledání shozů paroží.
Jezevčík – původ
Další informace
Čím krmit štěně jezevčíka? Podívejte se na www.bafoo.cz
Tipy a rady, zajímavosti o psech a články o našich bafanech najdete na našem blogu.
Další informace o jezevčíkovi najdete na Wikipedii.