Jezevčík

O jezevčících se říká, že jsou paličatí, mazaní, těžko cvičitelní. Není to ale úplně pravda. Je nutné si uvědomit, že byl léta chován pro práci, při které se musel „rozhodovat“ samostatně. Proto má v některých situacích „pocit“, že je dokáže vyřešit lépe než pán velí. V přítomnosti cizích lidí se chovají rezervovaně a většinou je ignorují.

Jezevčík dlouhosrstý je k cizím lidem přátelštější než ostatní typy. S ostatními psy mohou nastat problémy, když se jezevčíci projeví jako odvážlivci, kteří si troufají na větší psy, než jsou sami. Vzhledem k tomu, že je tvrdohlavý, sebejistý a samostatný pes, jeho výchova musí být důsledná. Navíc málokterý majitel věnuje výcviku poslušnosti jezevčíka tolik času, jako např. majitelé služebním plemenům nebo velkých loveckých plemen, např. ohařů. I zkušební řády pro malá plemena jsou, co se týče poslušnosti, poměrně benevolentní a výše staví lovecký pud jezevčíka. 

Milují děti jako každé jiné plemeno, ale nenechají si od nich nic líbit. Jezevčík dlouhosrstý není flegmatik, takže pokud jej malé dítě šťouchá do uší, očí, dráždí klackem, jezevčík se velice rychle naučí děti také nesnášet a může být na ně až alergický.

Jezevčík dlouhosrstý může být jak v městském bytě, tak i na venkově. Dlouhá páteř jezevčíků by neměla být zatěžována chozením ze schodů. Jezevčík dlouhosrstý je odvážný a ostražitý pes, který každého nevítaného hosta ohlásí výrazným a hlasitým štěkáním. 

Standard hovoří o jezevčíkovi jako o: „malém loveckém psu pro práci na povrchu i pod zemí“. Kromě norování je tak nejčastější použití jezevčíka při naháňkách a dohledávkách. Při naháňkách na divočáky má jezevčík dlouhosrstý tu výhodu, že jej prase nepovažuje za hrozbu a proto před ním neutíká, ale pomalu ustupuje. Ani vysoká před ním neprchá daleko. 

Správný jezevčík v leči dává přednost nahánění divočáka před srnčí zvěří a na stopách vytrvale hlásí i když zvěř nevidí. Pouze takový pes, který navíc prokáže nebojácnost při střetnutí se živou i zhaslou černou zvěří může získat na honičských zkouškách ceněný titul „Diviačiar“. Jezevčíci se výborně osvědčují i při dohledávkách. Po barvě vzhledem k velikosti nepostupují příliš rychle a ani poraněná zvěř před nimi neodchází daleko.

Výcvik jezevčíka na pobarvené stopě nebývá problém, stačí mu dát na konec stopy něco lákavého (může to být kus srnčí deky, nebo živý králík či kočka v bedně) a velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme. Norovat je možné podle zákona pouze bezkontaktně – za zarážkou. Takový nácvik bohužel jezevčíka nepřipraví na norování v přírodních norách, proto mohu jen doporučit pouštět jezevčíka nejprve do umělých nor v přírodě nebo do nor dobře přístupných, kde je možná případná rychlá pomoc. Je také dost jezevčíků, kteří mají složeny podzimní či všestranné zkoušky.

Přestože je možné naučit jezevčíka aportovat (některé to dokonce velmi baví), není jeho tělesná stavba pro tyto úkony uzpůsobena a nošením těžké zvěře trpí krční páteř. Jezevčík by tak na honě rozhodně neměl suplovat slídiče, retrívry nebo ohaře.

Jezevčík dlouhosrstý se nejvíce hodí do města, protože jeho lovecké pudy a především ostrost vůči ostatním psům a domácím zvířatům bývá nižší než u druhých dvou variant. U myslivce se nejlépe uplatní jako spolehlivý a rozvážný barvář, který navíc dobře a ochotně slídí a nemá problémy s hlasitostí na stopě. Jezevčík dlouhosrstý je ze všech typů jezevčíků nejméně ostrý. Dlouhosrstí jezevčíci jsou ze všech tří typů nejméně ostří avšak poměrně snadno cvičitelní. Vynikají také nejlepším čichem, proto se výborně hodí nejen jako barváři, ale např. i k hledání shozů paroží.